Zvláštní léto - Inzerát

Hermiona svázala vlasy do culíku a odhodlaně vykročila vstříc osudu. Tedy... spíše Harrymu a Ginny. Prázdniny pomalu končily a Kiyomi se musela vrátit domů. A podle toho, jak ji Hermiona znala, se ukazovalo jako velice pravděpodobné, že hned mezi dveřmi se Kim zmíní o Dracovi. Tato pravděpodobnost hraničila s téměř stoprocentní jistotou.
Ušklíbla se. Na druhou stranu... nebylo co povídat – od té večeře ho již neviděla. A bylo jí to úplně jedno! Lhářko, ozval se hlas, který tak nesnášela. Obzvlášť, když měl pravdu.
Ano, Hermiona Grangerová se cítila dotčená, podrážděná... A zklamaná! Velmi zklamaná – nejdříve ji líbá způsobem, z něhož se jí točí hlava, a potom se ani neozve. A za všechny její zmatené pocity může Draco Malfoy! Tak tomu se vážně říká ironie!
Byla uražena do hloubi duše. A srdce, ozval se opět onen hlásek.
Hermiona rázně vykročila z místnosti, jen aby nezůstala ani o minutu, ani o vteřinu, déle sama se svými myšlenkami. S těmi samými, které ji zaměstnávaly celý uplynulý měsíc.
Sestoupila dolů, kde se její babička loučila s malou. Právě jí předávala velký balíček. „A otevři to až doma,“ požádala ji důrazně.
Hermiona se něžně usmála. Znala svou babičku dobře – byla to silná žena, možná ta nejsilnější na celém světě, ale jednu věc nesnášela: loučení.
Kim přikývla a přistoupila ke krbu.
Hermiona k ní přistoupila. Otočila se k babičce a v každém jejím pohybu bylo znát napětí. „Za chvíli budu zpátky, babi. Pak musím na ten přijímací pohovor,“ připomněla.
Babička jen přikývla a mrkla na Kim. Ta se ušklíbla a upřela na Hermionu vážný pohled. „Neboj se, teti, našim o tom neřeknu.“
Hermiona na ni nechápavě koukala. „Co rodičům neřekneš?“ Netušila, kudy se ubírají myšlenky její neteře.
„O Dracovi!“
Hermiona ztuhla. Byla jí sice nesmírně vděčná, ale nechtěla, aby kvůli ní lhala.
Kim, jako by jí četla myšlenky, se ozvala: „Nebudu přece lhát, že ne, babi?“
„Ne, nebudeš. Pouze rodičům neřekneš všechno. Každý máme své tajemství. A tohle bude naše společné tajemství!“
„Nemám tajemství ráda,“ prohlásila Kim a opět se podívala na Hermionu. „Ale ani nemuknu!“
„Kim, jak jsi přišla na to, že bys to doma neměla říkat?“ Ostražitě se podívala na babičku. Ta jen zakroutila hlavou.
„Teda, teto, jsem sice malá, ale ne hloupá. Táta s mámou nemají Draca rádi! A zase by mi něco zakazovali.“ Když se Hermiona chystala protestovat, vytáhla eso z rukávu. „A taky Draco říkal, že by se naši mohli na tebe rozzlobit. A to já nechci! Draco se ti líbí! A mně taky!“ dodala maličko vzpurně.
Hermiona se začervenala a žasla, jako již potisící! Kam na to ty děti chodí! Její práce spočívala v tom, aby dětem dokázala porozumět, ale někdy to bylo stejně nemožné jako... chtít pochopit chlapa! A pak jí došel celý obsah Kiminých slov.
„Draco?“ Vyslovit jeho jméno nahlas, jí najednou dělalo nesmírné potíže. Znělo téměř zlověstně a trošku, skutečně jenom trošku, zoufale.
Během tohoto měsíce ho volala a oslovovala tisíckrát, ale jen ve svých snech. A jakých snech. Při vzpomínce opět zrůžověla. Její sny byly jen její, nikdo ji za ně nemohl kárat, zároveň však jí nikdo neřekl, jak se z nich dá vystrnadit chlap, který si nárokuje právo do nich denně vstupovat, a na její názor se neohlíží. Neposlouchá hlas rozumu...
„Jasně, Draco mi včera psal, víš,“ vysvětlovala mezitím Kim důležitě.
Hermiona ztuhla.
Kiyomi protočila oči v sloup. Kdyby nebyla Hermiona tak vykolejená, určitě by se ušklíbla nad skutečností, která jí v minulosti tolikrát zraňovala. Ve svých gestech byla Kiyomi věrnou kopií svého strýce. „Zapomněla jsi teto, že mi včera přišel dopis z Kouzelnické přípravky pro čarodějky a kouzelníky?“
Dělalo jí problémy udržet myšlenky pohromadě. Tak on psal Kim. Když si uvědomila, na co se jí holčička ptala, zakroutila hlavou.
„A Draco je její ředitel.“
V Hermioně by se krve nedořezal! Nu, tak tohle bude opravdu ještě hodně zajímavé. Hlavně až se tohle dozví Harry...
Násilím se vytrhla ze svých myšlenek a vzala Kim za ruku. „Nezapomeň, že to musíš vyslovit pěkně zřetelně.“ A pošoupla malou ke krbu.
Všechno proběhlo lépe, než se odvažovala doufat. Kim dodržela slovo a o Dracovi a jejich večeři ani nepípla. Bohatě stačilo, že Harry dštil síru a pochodoval jako tygr v kleci po pokoji, když si přečetl jméno ředitele školy, kam má nastoupit jeho dcera.
A ona sama se musela hodně snažit, aby jej nezačala bránit!
Hermiona zavřela oči, zhluboka se nadechla a přinutila se soustředit se na nový úkol. Zatáhla za zvonek na dveřích domu, který poutal svým starobylým vzhledem. Spokojeně se usmála. Takové domy měla vždycky ráda. Měly duši.
Pohlédla na domácího skřítka, který jí přišel otevřít. Automaticky se zamračila. „Přišla jsem kvůli inzerátu, který vyšel včera v Denním věštci,“ vysvětlila mu.
Skřítek pokynul hlavou a uvedl ji až do knihovny. Cestou si ještě stihla všimnout, že dům je udržovaný a luxusně zařízený. Luxusně, ale vkusně, pomyslela si, když se rozhlédla po knihovně,
„Dobrý den!“ pozdravila muže u okna. Zaostřila pohled na jeho rozložitá ramena a ztuhla. Již poněkolikáté za tento den. A opět byl důvod jejího ztuhnutí stejný.
Poznala ho dřív, než se otočil.
Stála tváří tvář Dracovi Malfoyovi.
Pak už si nepamatovala nic.
Draco k ní přiskočil právě včas, aby ji zachytil. Byl úplně stejně překvapený jako ona. Jestli někoho nečekal ve svém vlastním domě, pak to byla Hermiona.
Povzdychl si a přenesl ji na pohovku. Když se stále nehýbala, s něhou, kterou by neočekával, jí odhrnul vlasy z čela. Zadíval se na ni a neodolal. Pohladil ji po tváři. Měla neskutečně jemnou pleť. V tom se zachvěla a otevřela oči. Ještě než stihla sklopit zrak zahlédl v nich překvapení a bolest.
„Draco,“ vydechla tichounce a znovu se na něj podívala. Tentokrát se jí v pohledu nezračilo vůbec nic, jen nekonečná prázdnota. Prázdnota, jež mu začala drásat duši. Duši, o které se domníval, že ji ztratil již dávno.
Znovu ji pohladil. Hermiona zavřela oči. Věděla, že by měla okamžitě vstát, že by...VĚDĚLA. Ale nedokázala se k tomu přinutit. Bylo tak krásné nechat se hladit a být v jeho blízkosti.
Draco byl první, kdo se vzpamatoval z okouzlení. Najednou si uvědomil, kde jsou. A že každým okamžikem za nimi může vpadnout tornádo v podobě jeho dcery!
Pomalu se zvedal, ale očima si ji stále prohlížel a vrýval si do paměti každý detail jejího krásného obličeje. Jako bych to snad potřeboval, pomyslel si sarkasticky. Už měsíc se mu zjevovala ve snech: krásná a nádherná jako víla z pohádky. A nikdy na sobě neměla oblečení!
Potřásl hlavou. „Hermiono, jsi v pořádku?“
Pomalu přikývla a snažila se uhodnout, jak je možné, že je právě v jeho domě! „Omlouvám se, obvykle se mdlobám nepoddávám,“ řekla tiše, „obvykle se taky zhmotnění mých myšlenek neobjeví přímo přede mnou!“ Vyděšeně si přikryla pusu. „Vážně jsem to řekla nahlas?“
Draco se nechtěně usmál. „Myslela jsi na mě?“
Hlas měl jako samet a celou ji zahaloval do vzácného oparu... něhy. Nedokázala se smutně neusmát. „Narozdíl od tebe,“ dodala tichounce.
Skoro ji neslyšel, ale bolest v jejím hlase byla zřejmá. „Mýlíš se,“ namítl. Odvrátil od ní pohled a zadíval se do dálky. „Chtěl jsem se ti ozvat hned druhý den, ale nemohl jsem. Dcera mě potřebovala. Nezlob se!“
Hermiona opět přikývla a zadívala se na něj zkoumavým pohledem. „Takže jsem tu správně,“ poznamenala jaksi bez souvislosti.
„Nerozumím.“
„Podle inzerátu v Denním věštci potřebuješ chůvu a učitelku v jednom. Právě jsi jednu získal, pokud ji budeš chtít.“
„TY děláš chůvu?“
V jeho tváři se zračil takový údiv, až se rozesmála. „A TY učíš děti v bradavické přípravce.“
Pochopil. Mnohé se za ta léta změnilo. Přesto – Hermiona nesmí to místo dostat. Kdyby ji měl denně ve své blízkosti, zešílel by touhou po ní. Už takhle bylo těžké ji nehladit a nelíbat, když byla jen dva kroky od něj!
V ten moment se rozlétly dveře knihovny a v nich se objevila drobná holčička, která si Hermionu změřila hodnotícím pohledem.
„Pojď dál, Niky,“ vyzval dceru Draco. A tajně si vzdychl. Zahlédl v očkách své dcerky jiskřičky nadšení.
„Nejsi jako ty ostatní,“ řekla holčička místo pozdravu a postavila se vedle otce.
Hermioně se sevřelo srdce nad skrytou bolestí, kterou spatřila v dívčině postoji. Malá byla věrnou kopií svého otce, jen vlasy měla tmavé. Asi po matce. Kde vlastně je?
Usmála se a otázala se: „Jaká bych podle tebe měla být?“
„Stará, ošklivá a přísná!“
Hermiona se zaškaredila na Draca. „Tak jsi mě popsal? No, tak to ti pěkně děkuji! Draco, jak jen můžeš tvrdit, že jsem stará, když jsi můj spolužák!“ Stále se usmívala a obrátila svou pozornost na Niky, která se už, už chystala protestovat. „Jmenuju se Hermiona Grangerová.“
„Teda,“ vydechla malá a očíčka jí doslova zazářila nadšením.
Draco pochopil, že jeho osud byl právě zpečetěn.
„A ty jsi?“ zeptala se Hermiona, když se jí nedostalo odpovědi na nevyřčenou otázku.
„Nicole Malfoyová. A taťka vás nikdy nepopisoval jako starou...“ chystala se obhajovat svého otce, když se k tomu před tím nedostala.
„Těší mě, že tě poznávám, Nicole. Já vím, dělala jsem si z tvého otce legraci.“ Správně totiž pochopila, co jí tím Niky sdělovala...
„Nicole, vrať se prosím do svého pokoje,“ vyzval Draco dceru.
Netvářila se právě nadšeně, ale poslechla. U dveří se otočila. „Zůstanete?“ zeptala se a v očích i hlase jí zněla prosba.
Hermiona se tázavě podívala na Draca.
Přikývl.
„Zůstanu!“
Když malá odešla, Draco si vydechl. „Tak jsi poznala mou dceru.“
Zakroutila odmítavě hlavou. „Tvůj poklad,“ odtušila.
„Ano, můj poklad... Dej si pozor - někdy je přesně jako ten poklad, jen ji zakopat! Je trošku, vlastně hodně, rozmazlená. Nedokážu jí nic upřít.“
Chvilku mlčela a pak s klidem odvětila. „To jsem poznala. Nechtěl jsi mi to místo dát, dokud sem Niky nevtrhla, nepletu-li se.“
Zdvihla se a chystala se odejít z knihovny. Zarazila se téměř ve stejných místech jako jeho dcera. „Kde je její matka, Draco?“
„Doufám, že se smaží v pekle!“ V jeho hlase zněl takový vztek, že se nechtěně zachvěla. Víc vědět nepotřebovala. Svou poznámkou dotvořil celou mozaiku. Otevřela dveře a rozhlédla se kudy dál.